Píše se rok 9563 před narozením Krista (plus mínus pár tisíců let). Vlastně se žádný rok nepíše, protože ještě žádné písmo neexistuje. Rozhlédněme se. Všude kolem nás rostou borobřezové lesy. Je o dost chladněji, než na našich předchozích zastaveních. A to ještě není ta pravá doba ledová!
Po lesní pěšině se plahočí husím pochodem několik unavených lidí. Jsou oděni do slušivých kožešin, spíchnutých podle poslední módy. Muži mají v rukou luky a oštěpy, na zádech plné toulce šípů s kamennými hroty. Ženy a větší děti nesou malé děti a hlavně nadité vaky, košíky a torny spletené z travin. Mají v nich to nejcennější.
Ale kdepak, milé dámy. Nejsou v nich šminky ani zlaté řetízky. Táhnou se s tak obyčejnými věcmi, jako je sušené maso, kamenná škrabka, kostěné jehly, zvířecí šlachy. Mají tu i trochu suché trávy, nějaké to ohnivé dřívko a jiné nezbytnosti. Ženám se na krku houpají náhrdelníky z nejhezčích ulit. Do vlasů si vpletly provrtané kostěné perličky a ulízly si účes trochou medvědího sádla, aby se svým mužům více líbily.
Jdou za zvěří, které už bylo v okolí jejich minulého tábořiště málo. Dobře si pamatují, jak vloni touhle dobou objevili v mokřinách mezi Horní Břízou a Zálužím spousty kachních hnízd s výbornými vejci. Třeba tam letos zase budou. Mňam! A když ne, v Záluží je přece hospoda. Nebo není?
Večer se utábořili u nějakého potoka a udělali si piknik na jelení kůži. Rozdělali oheň a vůdce tlupy rozdělil ostatním zbytky jídla. Moc toho nebylo. Pláteček ztvrdlého masa, hrozen plesnivých jeřabin a divoký česnek. No, však si už ráno půjdou zalovit a spraví si chuť kachní pečínkou. S mlsnými úsměvy uléhali ke spánku, když předtím uhasili žízeň křišťálovou vodou z potoka.
Ráno je vůdce tlupy vzbudil ještě za šera. Těžká mlha se válela nad zemí, že
nebylo vidět ani na pár kroků. Zima lezla za nehty i za kožešiny. Nejlepší doba
na ranní lov. Jak ženy ve spěchu balily, nevšimly si, že jim v rohu jedné torny
zeje malá díra. Tou dírou vypadlo na zem několik odštěpků pazourku, tiše a
nenápadně. Nikdo si jich nevšiml.